Viky kam blog

Videotrénink

03. 06. 2016

Kamera – přítel nebo nepřítel?

Jaký je váš vztah k videotréninku? Považujete ho za prospěšný a užitečný nebo ho máte rádi asi jako návštěvu u zubního lékaře?

Ačkoliv se na kurzech běžně setkáváme s námitkami typu: „Kameru nemám rád“, „Je mi nepříjemné, že mne natáčíte“, je fakt, že kamera je velmi efektivní tréninkový nástroj.

Zamýšleli jste se někdy nad tím, proč kamera většinou nebudí sympatie? Jaké jsou všechny možné příčiny a kořeny té nechuti?

S kolegou jsme se právě vrátili z dvoudenního intenzivního kurzu – videotréninku pro obchodníky, a získané dojmy mne přivedly k rozhodnutí napsat na toto téma článek.

 

Klasické předsudky vůči tomu, co jsme si ještě nevyzkoušeli, známe asi všichni. Obava a strach, že se ztrapníme, že se nám ostatní nebudou přímo smát, ale nejspíš nenápadně útrpně pozvednou obočí a naše vážnost bude na dlouho pošramocena. Pracně vybudované pozice a role ve společnosti, kterých se mermomocí chceme držet, budou otřeseny. Nic z toho nám na jistotě také moc nepřidá.

Smyslem těchto kurzů však není podkopávat sebedůvěru a autoritu účastníků, ale naopak je motivovat k určité sebereflexi, aby se viděli takovými, jakými skutečně jsou, a ne jakými si myslí, že by měli být.

Mnoho lidí se ve skrytu své duše nepovažuje za dostatečně znalé, chytré, schopné... prostě cokoli co potřebují před druhými předstírat, a proto mají strach, že jejich předstírání bude odhaleno. Právě tohle je hlavním důvodem, proč někteří bojkotují kurzy, kde se při sehrávkách používá kamera.

Většina z nás si totiž o sobě nemyslí, že svou práci dělá výborně, že jsme efektivní a pro firmu nepostradatelní. Chceme však, aby tomu věřili ostatní. Logicky, kdo z nás by o sobě tvrdil, že svou práci nedělá dobře, a že firmu stojí jen peníze. Právě proto jsou video tréninky náročné i po psychické stránce. Ta konfrontace sebeobrazu dotyčného, jeho ideální představy s viděnou realitou mnohdy nebývá dvakrát příjemná. Před ostatními jsme totiž snáze schopní hrát různé role a mít různé masky, než sami před sebou a to může být děsivé.

Lektoři využívající kamery jako nástroje vedoucí k větší efektivitě a intenzitě kurzů už nejsou vzácností. Pravda, někteří se zuby nehty stále drží pouze suchého výkladu při power pointových prezentacích, ale o těch se zmiňovat nechci.

Kameru jako moderní a nepostradatelný nástroj při cvičeních používáme už bezmála dvacet let, a přesto stále slýchávám na kurzech námitky typu: „Ale já jsem nervozní z té kamery, takhle se běžně nechovám“, „Za to může ta kamera, nejde mi být sám sebou“.

Je fakt, že kamera ze začátku může vyvolávat v lidech nervozitu, ale pouze ve stejné intenzitě, jakou zažívají ve stresových situacích v běžném pracovním či osobním životě. Stejné narušení komfortní zóny je například první obchodní návštěva u zákazníka. V neznámých a nových situacích se lidé paradoxně začínají chovat přirozeně, tedy tak, jak to cítí. Podvědomě směřují rozhovor tam, kde se cítí být jistými a silnějšími. Jinými slovy se už nehlídají, nesledují, jak rychle mluví, zda jim protistrana rozumí, zda vyvíjejí nátlak, a podobně.

Je přirozené, že se při veřejném zpětném přehrávání cítíme nesví a spoutaní očekávanými reakcemi okolí. Častokrát se tuto chvíli snažíme odkládat, ale právě okamžitá zpětná videoprojekce přináší účastníkům kurzu největší benefity. Dotyčný si totiž ještě velmi dobře pamatuje, co zamýšlel, kam chtěl rozhovor vést, jaký má z rozhovoru dojem a jak rozhovor skončil. Právě při okamžitém zpětném promítání je nejsilnější konfrontace zamýšlené situace a skutečné reality.

Osobně se snažím po skončení kurzu videozáznamy co nejdříve přehrát, klidně i několikrát za sebou. Sleduji se opravdu bedlivě. Člověk si tak všimne i zdánlivě úplných maličkostí, které běžně nevnímá - intonace hlasu, výslovnost, artikulace, ale i gesta, propnuté či nepropnuté prsty (Když už jsme u prstů, nevěřili byste, jak odpudivě vypadají například uvolněné prsty na ruce, se kterou vehementně mácháte ve vzduchu ve snaze ze sebe dostat něco konstruktivního a geniálního).

To však je pouze jeden z detailů celkového projevu.

Daleko důležitější pro účastníka kurzu je vidět sám sebe a slyšet, co říkal, a jak na to protistrana (v našem případě zákazník) reagovala. Na kurzech se snažíme vidět věci v souvislostech. Probíráme s nimi kousek po kousku celou nahranou situaci a nutíme je dívat se nezaujatě, jakoby z výšky. Díky tomu jsou schopní nezaujatého hodnocení sebe i ostatních. Nejde pouze o hodnocení přehrávaného výkonu, ale i posouzení zvolených technik – zda vůbec, a nebo jakým způsobem, ovlivnily danou situaci. Vzniká tak i místo pro skupinovou diskusi s návrhy a náměty na zlepšení výkonu daného účastníka.

Mimořádně pozitivně hodnotím, že tímto způsobem si účastníci kurzu navzájem dávají zpětnou vazbu, pomáhají si, vyměňují si zkušenosti a v neposlední řadě i utužují mezi sebou vzájemné vztahy.

 

Co dodat závěrem? Pouze jen to, že kamera není naším nepřítelem, ta je pouze nástrojem. Nepřítelem jsou nám naše předsudky, obavy a nereálná očekávání.

 

Autor: Hedvika Adámková

Všechny články Navazující služba

Zůstaňte v kontaktu

G.O.T. CONSULTING S.R.O.

Nitranská 988/19
130 00, Praha 3 - Vinohrady

IČ: 25083996
DIČ: CZ25083996
SZ: C48299 vedená u Městského soudu v Praze

+420 222 517 722

consulting@got.cz

www.got.cz

6+1=